---

Já jsem byl loni v létě s 3 kamarádama na UA, oblast Rachiv. Nebyl jsem na motorce ale pěšky s báglama na 5 dni přechod hor. První a zároveň poslední placení bylo už na hranicích. Jeli jsme busem. Byl plný ukrajinců pracujících u nás. Řidič prohlásil, že celník chce od každého 100 hřiven aby nebyla kontrola zavazadel a projeli jsme rychle. Všichni dali, tak jsme dali taky. Docela dobrý přivýdělek, byl nás plný autobus x 100. To bylo ale naposledy, co jsme něco platili a od tohoto okamžiku už mám jenom dobrou zkušenost. Asi druhý den naší cesty, jsme v horách, na hranici s Rumunskem, potkali v podvečer dva vojáky na čtyřkolce. Zrovna jsme hledali vodu, podle mapy jsme měli právě být u nějakého pramene. Ti vojáci u nás zastavili, než se ale stihli na něco zeptat, tak jsme se ptali my, kde je ten pramen, pitnaja voda?? Byli jsme lehce nervózní, protože jsme měli cestu naplánovanou tak, abychom podle mapy došli každý večer k nějakému prameni, jenže jestli by ten pramen pokaždé chyběl tak jako tento, tak by to nebylo dobrý. Vojáci asi pochopili, že jsme v prdeli a ani po nás nic nechtěli a jenom řekli, že o vodě nic neví a odjeli. Za 10 minut se vrátili, že je o 500m dál nějaká šipka k prameni a zase odjeli. Takže jsme byli docela vděční a šli dále, kde ten pramen fakt byl. No a druhá zkušenost je hned z druhého dne, kdy jsme potkali nějakého pastevce se stádem a vojáka na crossce leželi na louce u cesty. Chtěl po nás nějakou propustku, nevěděli jsme o co jde, ukázali jsme mu pasy. Řikal, že je nechce. Tak jsme se ho ptali, jestli se dá propustka koupit u něho a za kolik, předpokládali jsme, že chce úplatek. On ale, že to u něho nejde, že jsme si to měli koupit ve městě dole. Pak jsme mu řekli, že jsme včera potkali taky dva vojáky a že po nás nic nechtěli, tak nás nechal jít. No a to bylo naposledy co jsme mluvili s někým z policajtů nebo vojáků. Pak už jenom dobrá zkušenost s normálníma lidma. Každý se snažil přivydělat, nabízeli nám asi stokrát odvoz, když jsme šli přes vesnici a tak. Vždycky ale všechno proběhlo s úsměvem a v pohodě. Jak jsme slezli z hor, tak jsme byli dvě noci v nějakém penzionu, dole byla hospoda. Majitel tam rozjížděl každý večer vodky a tak, takže jsme se docela i sdružili a úplná pohoda. Cesta domů byla taky zajímavá. Dojeli jsme místním MHD do Rachivu. To MHD byl taky docela fór, byla to nějaká stará dodávka v hrozném stavu, jela s náma paní co měla v tašce sele, hrozně pištělo celou cestu. Na nádraži v Rachivu stáli dva autobusy s českou SPZ, ukrajinský řidič. Šli jsme se zeptat v kolik jede, tak se nás hned ujal, že za hodinu, ať si nechodíme kupovat lístek, že za 1000 kč nás vezme. Tak jsme souhlasili, bylo to levnější než ofiko lístek na cestu tam. Na hranících po cestě zpátky po nás nikdo nic nechtěl. Slováci vyhnali celý autobus a všichni ukrajinci museli ukazovat co maji v zavazadlech. Po nás to něchtěli. Jinak přiroda super, nedotčená prostě paráda. První 3 dny na horách jsme potkali jenom pár pastevců a ty vojáky. Pak další část, jsme šli přes Transkarpatskou magistrálu tam už bylo více turistů ale pořád maličko. Potkali jsme pasoucí se stádo koňů asi v 1600m.n.m. Nebyl u nich žadný pastevec, pobíhali tam a skotačili. Skvělý zážitek.